Člověk se narodí a je obklopen vztahy. Některé vztahy jsou pro nás příjemné a přínosné, jindy nás ti ostatní štvou a nějakou svojí vlastností či jednáním nás dráždí či pobuřují. Na naše vztahy se můžeme podívat také z jiného hlediska. Velmi cenného z hlediska našeho rozvoje.
Vesmír nám umožnil rozvoj, posun a poznání nás samotných skrze tak zvané zrcadlení se v ostatních.
Často velmi přesně víme, jací jsou ostatní. Dokážeme s určitostí vyjmenovat jejich vlastnosti jak pozitivní, tak i ty negativní. S jistotou a občas i s pocitem zadostiučinění posuzujeme ty druhé, jací vlastně jsou a přitom si neuvědomujeme, že mluvíme jen a pouze o nás samotných.
O našem nevědomém postoji k sobě samotnému, postoji, který nechceme sami na sobě vidět, ani si ho připustit. Nabízí se otázka co jsou to nevědomé postoje? Jsou to části nás samotných, které si neuvědomujeme. Možná je nechceme vidět, části nás samotných, které zavrhujeme či nepřijímáme.
Nechci být sobec! Nechci být sobec?
Jako příklad může být například nevědomý postoj sobeckosti. Možná nám někdy rodiče říkali, že bychom neměli být sobečtí, protože nás potom nebude mít nikdo rád. Pro dítě je nepředstavitelné, že by ho nikdo neměl mít rád. Ani rodiče, ani přátelé, vlastně nikdo.
Jako příklad může být například nevědomý postoj sobeckosti. Možná nám někdy rodiče říkali, že bychom neměli být sobečtí, protože nás potom nebude mít nikdo rád. Pro dítě je nepředstavitelné, že by ho nikdo neměl mít rád. Ani rodiče, ani přátelé, vlastně nikdo.
Takové dítko si vyhodnotí, že být sobec znamená být špatný člověk. O sobcích se říkává, že jsou zahledění do sebe a neberou ohled na ostatní. Sobci mívají sami sebe ve velké oblibě, mají sami sebe na prvním místě. Hlavička malého dítka vyhodnotí, že pokud chce, aby ho měli jeho milovaní rádi, měl by mít rád nejdřív ty ostatní a potom až sebe. A už vůbec by neměl mít ve velké oblibě sám sebe, jinak přijde trest v podobě vyloučení od milovaných.
Člověk vyroste a v průběhu života může reagovat pobouřeně na své okolí, na své partnery nebo přátele v okamžiku, kdy se mu zdá, že se někdo kolem něj chová sobecky. Kdy někdo má sebe na prvním místě. A právě v tomto okamžiku náš člověk hledí do svého vlastního zdrcadla. V dětství přijal postoj svých rodičů o tom, jaký by měl být. Zapomněl na svoji vlastní jedinečnost, božskost.
Mít sebe na prvním místě je v pořádku
Mít sebe na prvním místě je v pořádku
Zapomněl mít sám sebe na prvním místě, zapomněl naslouchat svému srdci. Zapomněl vnímat svoje pocity, které ho vedou správnou cestou. V životě se opakovaně setkává se situacemi, kdy neumí ze strachu odmítnout a říci NE, protože to by bylo sobecké.
Obecně platí, že to, co nám na našich vztazích vadí, je nějaký náš nevědomý postoj, který nechceme u sebe vidět. Tento postoj možná odsuzujeme, možná ho nechceme vidět. Možná se za něj stydíme, protože se neshoduje s představou o nás samotných.
Naše vztahy jsou jen a pouze naším zrcadlem našich vlastních postojů. Cokoliv si o někom myslíme či říkáme je pouze náš postoj k sobě samotnému. Vypovídá to jen málo o tom kterém člověku.
Když máme k nějakému člověku obdiv pro jeho určité vlastnosti či schopnosti, objevujeme v sobě vlastní potenciál mít tuto vlastnost také rozvinutou. Jsou to i naše vlastnosti, které touží naše duše rozvíjet, protože jsou součástí nás samotných.
Život nás postupně vede cestou, na které překonáváme své vlastní bolesti a nelásku sám k sobě, abychom postupně došli k poznání, že jsme velmi důležitou součástí celku, který se nazývá Bůh. Že jedinou cestou ke svobodě uvnitř nás samotných je láska k sobě. Chci - li milovat a být milován, začít bych měl sám u sebe.
